Byl jednou jeden Docent a ten si velmi zakládal na své výslovnosti.
Jednoho
dne mu jakýsi vysokoškolský Profesor – kapacita v oboru ortofonie –
během diskuse trochu nemístně vytkl, že špatně vyslovuje. To Docenta
velmi rozezlilo, protože si na své výslovnosti velmi zakládal, ale
nemohl nic říct, neboť Profesor byl vážený člověk a uznávaná kapacita.
Docentovi to několik dní velmi těžce leželo v žaludku a nemohl se s tím
srovnat. Shodou okolností měl následující týden vyučovat třídu
vysokoškolských studentů a když v rámci semináře uskutečnil se studenty
panelovou diskusi, začala v něm postupně narůstat zlost. „Tak já špatně
artikuluji a tihle studentíci neopeření snad ne?!“ Jak je tak
poslouchal, nemohl to už déle vydržet a všecky studenty velmi nevkusně
pokáral, že špatně vyslovují a že tam nemají co dělat. Někteří nad tím
mávli rukou, jiní se tomu později od srdce zasmáli, další o tom pár dní
přemýšleli, a některým to velmi dlouho leželo v žaludku (stejně, jako
předtím Docentovi). Do té poslední skupiny patřil i jeden konkrétní
Student, který si také rád tak trochu zakládal na své výslovnosti. Sice o
tom doma povyprávěl a tím jeho emoce zchladly, ale stejně mu to někde
vzadu v hlavě pořád vrtalo. A jednoho dne uslyšel zpívat na zahradě svou
Sestru a aniž by o tom dlouze přemýšlel, vypustil i on svou kritiku na
její výslovnost. Sestru to trochu zamrzelo, ale protože byla zvyklá na
různou kritiku, řekla si pro sebe jen pár slov a dál se nevyjadřovala,
ale stejně jí to malinko, docela malinko zůstalo vězet v hlavě…
Tady
příběh končí a je otázka, zda Sestra stejným způsobem vytkne výslovnost
svému potomku a potomek kamarádu a kamarád kočce…. Nebo si to nechá pro
sebe a uzavře zdánlivě nekonečný řetězec.
Nechme
to na ní, ale zamysleme se, zda někdy nejsme součástí podobných řetězců
a místo abychom opláceli zlu láskou a pochopením, oplácíme zlu zlem a
tak jej vlastně šíříme dál a dál…
Třeba nějak takhle:
