Mé mládí plynulo za stálé nepohody,
již sem tam přervalo pár žhavých paprsků,
hrom s deštěm způsobil v něm tisíceré škody,
v mém sadu zůstalo jen málo zákrsků.
A nyní na podzim, v němž bezmála již budu,
je třeba vzíti rýč a odebrat se tam
a znovu nahrnout tu odplavenou půdu,
v níž voda vyryla sto velkých hrobních jam.
Kdo ví, zda květiny, jež rodí se v mém snění,
se ujmou na půdě, kde prsť se stále mění,
zda najdou mystický svůj pokrm z jejích sil?
Ó moje bolesti! Čas plyne jako voda
a temný Nepřítel, jenž u srdce nám hlodá,
se živí na krvi, jež vytekla nám z žil
Charles Baudelaire (přeložil Vítězslav Nezval)
