Povzbuzení

Dnes mi bylo tak nějak všelijak. Jestli to bylo tím, že jsem jela odpoledne na zkoušku a ta naše malá beruška mi od rána nedovolila zopakovat si ani kousíček učební látky, nebo tím, že pršelo a bylo ošklivo, nebo všechno dohromady, nevím, ale když jsem zapnula počítač a na něm mi vyskočily v úvodní obrazovce tyhle verše, trochu mi to zvedlo náladu. Vlastně mě to docela povzbudilo. Tak se chci podělit.

Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít.

Žalm 33,20

Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.

Římanům 8,25

Doufám v to, že jsem tu zápočtovou písemku napsala, ale výsledky fakt ještě neznám (nevidím), ale netrpělivě je očekávám. - To je tak trochu nadsázka, ale mám z toho obavu, protože s tím naším bobíkem se těžko něco učí...
Ale nějak jsem si uvědomila, že i když tu školu nedodělám, tak mi za tu dobu, co tam jsem, dala strašně moc a na tom, jestli mám titul, nebo ne, vlastně vůbec nezáleží. Aspoň v tom smyslu, že mě ani manžel ani dcerka nebudou mít o nic méně rádi a nebudou si mě vážit méně, když ten titul mít nebudu.A ani nebudu o nic méně Božím dítětem. A to je moc fajn pocit...